Jedna fotka co mám rád, každý den s příběhem
Vzniklo to jako malé osvěžení pro mě samotného v době covidového období. Dlouhodobě zastávám názor, že správná fotka mluví za sebe a žádná další cizí slova nepotřebuje. Jenže vyjma focení, milují i mluvení, setkávání a práci s lidmi a té se mi nyní až žalostně nedostává. Rozhodl jsem se proto, že vyberu pár svých fotek, které mám vnitřně rád a podělím se s Vámi o něco málo z toho co bylo za nimi. A stejně jako neumím dělat svou práci jenom na půl plynu, jdu do každé svatby s energií nejméně na 120% ... Ani zde se neumím vyjádřit jenom ve dvou větách, níže na Vás proto čeká u každého snímku i menší povídání.
#1. Fotka, která vlastně neměla vzniknout
Začnu tou, která mi je blízká už dlouhou dobu. Vznikla v okamžik, kdy vlastně vzniknout neměla..
Bylo to na dni Lenky a Bedi, překrásný svatební den dvou výjimečných lidí, mimo jiné na kouzelném místě, schovaném zrakům ostatních. Měli jsme tenkrát domluveno focení do určité hodiny, má práce v ten den byla hotova, já se rozloučil postupně se všemi hosty, Lenkou a Beďou a nesl si tašky zpět do auta.
Už jsem měl vše sbaleno a foťáky uloženy zpět na svých místech a v ten okamžik, někde z mraků se rozjasnilo a vykouklo slunce a dalo v ten okamžik (přinejmenším pro mě) tak krásné světlo, radost se podívat. Nedalo mi to, vytáhl jsem z batohu dvě těla a dvě skla a úprkem spěchal zpět nahoru tam kde se slavilo. Přijdu k Lence a Beďovi, kteří se konečně dostali opět v klidu ke stolu a říkám jim:
"Jestli chcete mít ještě pár krásných fotek, tak teď je na to opravdu to nejlepší světlo!" Beďa právě zakusoval kus "flákoty" a na půl pusy říká: "...a nemůže to počkat?" .. Říkám mu: "Hele, sluníčko nepočká, tak co jdeme?!"
.. Šlo se... Rád říkám, že focení je zábavou a vskutku to tak je, pro fotografované i pro mě. U nás to začalo tak, že jsme museli zdolat ten vysoký plot, který dělil nás a tu dančí ohradu (daňka jsem pravda, za celý den neviděl ani jednoho), ale za to v té ohradě jsem viděl tu krásnou scenérii před sebou. Ve svatebních šatech nic moc činnost to přelézání plotu, ale díky myslivcům (správcům) a jejich žebříkům to nebylo až tak nepříjemné, jak se prvně zdálo Poté jsme měli asi deset, či 12 minut nefalšované radosti a štěstí.
V ten okamžik bylo Lence i Beďovi jedno, jestli z druhé strany plotu na ně kouká a povzbuzuje jich polovina osazenstva jejich svatby, ale užívali si toho překrásného okamžiku jednoho a druhého. Za tu chvilku jsem tenkrát nafotil nespočet krásných fotografií, ale ta jedna, která mě nejvíce tenkrát i teď uhranula, byla právě tato ...
#2. "NIKDO NENÍ DOKONALÝ, ale my jsme spolu PERFEKTNÍ!"
#2. Tentokrát to byl den Karolínky a Toma, den plný skvělých přátel, dobré nálady, štěstí a radosti. Byl to den, kdy jsem se s nimi od rána do večera smál a zároveň to byl den, kdy mi nejedou ukápla slza z vyznání jednoho druhému, anebo překvapení pro ně dva od Kajčiny mladší sestry. Neplakal jsem štěstím a dojetím jenom já, ale i mnozí další ať už ženy či muži. Už moc dávno jsem slyšel, že dobré přátelství je vyvažováno zlatem! A já tenkrát mohl opět pocítit co to znamená. Já v ten den pořídil tolik snímků, že by se jednomu z toho zatočila i hlava, vzpomenu si na přinejmenším 50, které v sobě nosím neustále v živé paměti, ale ten o kterém se nyní bavíme, ten si pamatuju nejvíce. Vystihuje pro mě to hlavní, že nezáleží na počasí, ale záleží jenom na Vás dvou!
Den před svatbou holkám na přípravy místa celý den poprchalo. Díky tomu se nám i trošku na svatební den ochladilo. Holky už večer tancem v dešti zkoušeli nebi domluvit, ať toho nechá a jde s deštěm o kousek vedle, no a z velké části se to podařilo Ráno na nás ještě pár kapek spadlo, ale jenom proto, aby mohla vyjít duha a začal nám ten výjimečný den Kájky a Toma.
Kdykoliv si vzpomenu na jejich den vybaví se mi i jejich nápis na tabuli vítající hosty:
"NIKDO NENÍ DOKONALÝ, ale my jsme spolu PERFEKTNÍ!"
A bylo to tak. Tom svou drahou na rukou nosil tenkrát a nosí ji i teď a Kájka, udělá první a poslední co Tomovi na očích uvidí. Oni dva jsou prostě Úžasňáci a stejně takový byl jejich den. A přesto, že na jejich den bylo vlastně celý den takové to pošmourné počasí, v našich očích a srdcích se to jen smálo, radovalo a štěstí vískalo.
Mohlo být tak něco před čtvrtou hodinou, všichni se radovali a bavili, a mě už bylo tou dobou jasné, že žádné sluníčko se určitě konat v ten den nebude. Přišel jsem tedy za Tomem a Kájkou a říkám jim: "Sluníčko už dneska asi nevyjde, ale víte co, vždyť my ho nepotřebujeme, to štěstí a radost sálá přímo z Vás dvou! Tak ji pojďme zachytit " Skočili jsme do vozu a kilometr od místa veselky byl malý rybníček, ideální pro nás a naše focení.
Nepotřebovali jsme mraky času, stačilo nám dvacet minut a měli jsme hotovo, ale to co jsme za těch několik minut zachytili, to tu pro ně bude už napořád a mě to vždy připomene, že láska hory přenáší a to nejen v pohádkách, ale že tu vlastní pohádku může žít každý z nás, s tím pravým člověkem po svém boku.
#3. Na počasí nezáleží
Už vlastně mnoho měsíců, spíše asi let říkám, že na počasí nezáleží. Samozřejmě všem svatebním párům přeji, aby právě v jejich den panovalo to překrásné počasí, ale mnohokráte jsem zažil i opak a mnohokráte jsem i pochopil, že i když může přijít nepřízeň počasí, není to natolik zásadní problém, aby to ovlivnilo náladu na svatebním dnu.
Jestli kdy byla nějaká konkrétní svatební veselka, na které jsem zmokl a vůbec mi to nevadilo, stejně jako všem hostům, dozajista to byla svatba Haničky a Rosti. Byl to den jako z pohádky, slunce hřálo, mraky se na nebi honili sem a tam. Rosťa hýřil svým pověstným humorem a bavil všechny přítomné hosty. Možná pozorné oko na něm spatřilo tu nervozitku, která s ním tenkrát hrála. Pravda, když se Vás během půl hodinky asi 50x krát zeptají jak se cítíš, všechno v pohodě, tak pokud jste i byl, na konci u poslední odpovědi to může být jinak (znám to sám ze své vlastní svatby ;-)) ..
V jeden okamžik přišla za Rostou Andrejka z Kouzelné svatby vedla jej pryč od všech jejich hostů. Vydali jsme se jen pár desítek metrů od nich, ale dostatečně daleko na to, aby tam bylo soukromí. Rosťa už věděl co ho čeká, za chvilku totiž měla přijít ta jediná a pravá, jeho milovaná Hanička.
Stoupl si přesně jak mu bylo řečeno a čekal. V ten okamžik jsem byl proti němu a mohl jsem si v jeho očích číst. Viděl jsem tam mnohé, radost, štěstí, nervozitku, očekávání ... Pak to přišlo, z druhé strany cesty se objevila ona. Pomalou chůzí se k nám blížila. Rosťa už to věděl a čekal, než přišla, dotkla se ho a on se otočil.
Tolik štěstí co bylo v jeho a jejích očích v ten okamžik, těžko šlo slovy vyjádřit. Měli oči jenom pro sebe a byli oba dva šťastní, že ten den, jejich den, už je tu.
Poté se šli již společně přivítat se všemi svými hosty. Hanička byla překrásná a Rosťa byl náležitě hrdý, že má tak krásnou ženu po svém boku. Uteklo ještě pár minut, které nás dělili od jejich obřadu a vstupu do společného života.
Mraky se mezitím nad námi několikrát zatočili a přišla na um otázka, uděláme ten obřad teď, anebo zkusíme chvilku ještě počkat, jestli se to přežene. Chvilku jsme ještě počkali, ale pak jsme se sborově všichni rozhodli, že jdeme na to, už nikdo nechtěl odkládat to krásné co mělo přijít a jestli zmokneme, bude to štěstí od Pána Boha pro ně dva.
Vykročili jsme a začalo se. Obřad to byl překrásný, v jeden okamžik si i Pán Bůh řekl, že oni dva si to své štěstí zaslouží pojistit na věky věků a přišla náležitě důsledná průtrž mračen, s námi všemi to však vůbec ani nehlo, stáli jsme tam, anebo seděli a poslouchali všechno to krásné co pan farář tenkrát říkal.
Po chvilce nás kapky deště přestaly již studit a všichni jsme si zvykly. Nikdo z nás neřešil jestli na nás prší, anebo svítí slunce. Ten déšť zapůsobil jako katalyzátor štěstí a radosti a jsem si jistý, že jsme se všichni smáli, ještě mnohem víc než-li předtím. Na konci jsme sice byli mokří, ale já ještě nikdy předtím neviděl tolik usměvavých lidé, kteří byli tak spokojení a šťastní.
Došlo mi tenkrát, že na počasí opravdu nezáleží, záleží na jediném. Na Vás dvou! Nevěstě a ženichovi. Protože Vy a Vaše štěstí zalijete nás všechny co tam s Vámi jsme No a jak to skončilo, o tom zase někdy jindy, ale můžu říct, že déšť jak začal po chvilce skončil a když si Hanička s Rosťou dávali první pusu, dralo se na scénu už i sluníčko, a já vím, že to všechno bylo přesně tak jak to mělo být
#4. Noční focení aneb poslední snímky toho dne
Tahle fotka, byla jedním z mých posledních cvaknutí na svatební dnu Mimky a Juraje, dvou neskutečných parťáků Jejich den se odehrával na Slovensku v Trenčianských Teplicích a v malebném místním kostele, kdy se jejich oddávajícím stal Mimčin bratranec. Svatební veselku pak měli kousek odtamtud na malém a příjemným hotýlku schovaném v Trenčínských lesích.
Jak už to tak na Slovensku bývá (anebo na to já mám štěstí) jejich obřad byl v odpoledních hodinách, asi okolo čtvrté odpoledne. S jejich zvyky a tradicemi nezbývalo mnoho prostoru jak udělat několik snímků i pro ně dva, pokud bychom nechtěli focení jejich fotek realizovat v jiný než-li svatební den.
Tento scénář se nakonec nekonal a vše jsme se rozhodli, že zvládneme v jeden den. Pravda, trošku s jejich nabitým harmonogramem jsme si hráli a přemýšleli kam co, kdy a jak posadit. Nakonec to bylo všechno perfektní. Jejich fotky jsme udělali z části před obřadem.
Samotný obřad byl vskutku kouzelný atmosférou, oddávajícím, lidmi i tím samotný kostelem kde se konal. A protože času bylo málo, využili jsme i přejezdů z místa na místo a trošku toho času si získali opět pro pár záběru pro ně. Během jejich dne nás čekala nejedna fotografická výzva, ale kdo se bojí nesmí do lesa a já mám lesy rád.
Musím říct, že jsem se pomalu stejně jako oni dva skoro nenadál a jejich den (přinejmenším pro mě) se chýlil ke konci. Noční zábava jela svým vlastním životem a já se zeptal Mimky a Juraje, že mám už hotovo a mohl vše zabalit a vydat se na cestu domů, ale kdyby se jim chtělo mi věnovat 15 - 20 minut času, tak bychom mohli jít ještě na tu chvilku ven (vzal jsem si tenkrát sebou pár dýmovnic a světla mi stála na tanečním parketu), a upřímně musím říct, že noční fotky mám ze srdce rád, chuť tedy pro ně ještě cvaknout poslední snímky z jejich dne jen tak pro radost, ve mě silně zněla.
Bylo moc fajn, že se nenechali zbytečně přemlouvat a šli se mnou rádi. Z řad hostů chtělo pár hostů si vyzkoušet takové to noční focení a stali se z nich naši asistenti této naší malé večerní zábavy. Za pár minut bylo hotovo a vznikla z toho malá noční série, kterou mám moc rád. Je dva mám moc rád, nejen jako své klienty, ale jako přátele, kterými jsme se stali a mám pocit, že to co vzniklo bylo i proto, že jsme to už tenkrát všichni cítili stejně a stejně jako oni dva mi přirostli k srdci totéž se stalo s touto fotkou, aneb jeden z posledních záběru tohoto výjimečného dne!
#5. Fotka, která vznikla 20minut poté, co jsem si vlastním autem přejel jeden ze svých foťáků ..
Jako svatební fotograf se člověk setká s mnohým, většinou je to na druhé straně, kdy řešíme něco co se porouchá na místě, opravujeme přezky řemene od ženichových kalhot, nahrazujeme manžetové knoflíčky, které se rozlomili při zapínání, zapomenutou kytku, občanku atp.. Ale sem tam, se stane i něco nám fotografům a je jenom na nás jak si s tím poradíme na místě.. I já si vzpomenu na několik případů, ale jestli je v nich jeden co hraje prim, tak to byl právě tento.
Je to už nějaký ten pátek, kdy jsem stál v Čejči před vinným sklepem U Hroznu a vyhlížel odkud přijedou první svatební hosté. Čekal jsem a čekal a stále nikdo nepřijížděl.. Pak jsme čekali dva a stále nic... a nic ..
Dopadlo to však dobře, objevilo se jedno auto, pak druhé, třetí a pak dlouho nic .. A tak se to ještě chvilku opakovalo .. Už jsem říkal, že žádná svatba není přesná? .. Všechno je vždycky řešitelné, hlavní je zůstat v klidu. Svatební hosté, kteří přijížděli se na cestě sem tam zatoulali a chvilku se hledali, nakonec však dorazili všichni a to bylo to hlavní.
Začalo se o "chvilku" později, ale na kráse a kouzlu toho svatebního dne kdy si Markétka a Dan řekli před námi své ano, to nic neměnilo. Svatební den to byl jak se patří veselý a zábavný, děti si hrály po okolí, rodičové a dědové se předháněli kdo vykouzlí lepší zvíře, či zbraň z těch modelovacích balónku a vše mělo překrásnou atmosféru.
Když se přiblížil podvečer, chyběl nám trošku čas, vzpomínám jak Markétka a Dan tančili svůj první tanec a já jedním okem pokukoval po tom pomalu, ale jistě padajícím slunci. Já měl jejich fotek již spoustu, ale s ostatními lidmi a žádnou jenom s nimi samotnými. Jak se dotančilo vysvětlil jsem jim situaci a zvolil se úprkový plán .. Vzali jsme si moje auto, do kufru se naházeli věci a my se vydali za lovem poslední slunečních paprsků.
Díky tomu, že jsem tam rok předtím s přáteli procházel okolí znal jsem pár míst, kde když si pospíšíme sluníčko ještě chytíme. No a podařilo se, vyměnili jsme asi 5 lokací a u té předposlední mezi vinohrady jsem potřeboval si vyndat žebřík, neboť už jsem byl zkrátka i na špičkách a s nataženými rukami nad hlavou krátký. Jak jsme fotili na místě předtím a neustále ve spěchu přehazovali věci sem a tam, abychom tedy ještě něco zachytili, udělal jsem něco, co nikdy nedělám.
Sundal jsem si popruhy a dal je s foťáky do kufru, přece jenom jízda bez cinkajících dvou těl s objektivy, které pořád naráží do volantu a řadící páky je lepší když někde leží..
Co čert nechtěl, na ten popruh se naházeli ještě jiné věci. Když jsme tedy dorazili na místo, namísto toho, abych si dal ten čas vyndal v klidu foťáky i s popruhy jenom jsem jeden foťák odepnul a běžel jsem fotit.. Pak jsem potřeboval druhé sklo, tak utíkám zpět do auta, a foťák si položím u cesty... Za chvilku si říkám, Honzo, sakra kraj vinařů, pojede nějaký "stréc" s traktůrkem do vinohradu a máš po foťáku.
Ani nevím teďka jestli jsem byl tenkrát líný, anebo jen nepozorný, vzal jsem foťák a dal jsem si ho před auto. No nebudu si ho dávat přece na auto, aby nespadl, že jo a taky si poškrábu lak .. Pak si jdu pro ten žebřík, vytáhnu fotíme, já stojím uprostřed silnice na žebříku na špičkách, kolebám se tam ve větru a volám na Markétku a Dana: "jo super, teď si dejte pusu, dobrý, pohlazení, skvělý, hotovo můžeme jít".. seskočím dolů, pobalím věci, žebřík hodím do kufru a říkám, máte všechno, jo můžeme jet, jo..
Nastartuju, rozjedu se, za chvilku se protočí kola a ozvalo se křup.. v ten okamžik mě došlo co se stalo a jenom tím svým marným: "ne, ne, to nemůže být pravda ..!" si říkám, že to tak nebude.. No.. bylo to tak.. tělo leží pár metrů za autem na jedné straně, objektiv na druhé .. Dýchám, dýchám... Markétka a Dan na mě vyděšeně koukají z mého auta, já jenom v říkám, dejte mi chvilku, já si to tu posbírám. Vyndám lepící pásku, a dávám si části do kufru. Zavřu dveře a sedám do vozu.. Oni mlčky sedí a stále vyděšeně koukají na mě.. Povídám: "No přátelé, jak se dívám, pořád nám vychází ještě pár minut na ten západ sluníčka, tak co kdybychom to dofotili.." A šlo se.. No a asi tak deset, či patnáct minut po tomto vznikla i tato fotka, kterou mám osobně i po těch letech moc rád, stejně jako Dana a Markétku. Jejich den byl skvělý A díky tomu co se stalo, jsem se jako i mnohdy jindy v životě něco naučil
#6. S úsměvem jde všechno líp!
Je to už nějaký ten pátek, kdy jsem stál po dobu Kristýnky a Toma při jejich velkém dnu .. Kristýnku a Toma jsem poznal (vlastně až kvůli jejich svatebnímu dni), ale od té doby jsme zůstali velmi dobrými přáteli. Ostatně už při našem prvním setkání v Praze mi to přišlo, po pár minutách, jako bychom se znali celý život Moc dobře si vzpomínám na jejich den! Konal se v na jižní Moravě ve Strážnici, kraji vína, slunce a dobré nálady .. Pravda, zrovna na tuhle podzimní sobotu byla předpověď trošku jiná, ale mezi námi, na to vůbec nezáleželo.
Vypůjčím si větu Kristýnky, která padla leč o pár hodin později na jejich svatební veselce, ale ve mě zůstala a rezonuje do dnes:
"Co je dnes důležitějšího než-li to, že si mě Tom bere za svou ženu!?"
Nebylo nic důležitějšího než-li oni dva a jejich den. Těch pár kapek co tenkrát na nás všechny z nebe spadlo to byla jenom malá pojistka od Pána Boha, aby jim jejich den a hlavně jejich společný život a štěstí v něm pojistil.
Když už si oni dva řekli své ano a my všichni jim to dosvědčili, příroda si usmyslela, že by mohla ještě trošku kápnout trošku, to víte pro každý případ Kristýnin bratr jak se sluší a patří na správného gentlemana chtěl nevěstu ochránit jak to jen půjde, do toho trošku fouklo a všechno bylo jinak.
Aneb jak jsem řekl v úvodu, s úsměvem to jde vždycky líp!
#7. Když přijde to co nečekáte
Někdy přijdou okamžiky, které nečekáte i když byste je rádi čekali Jedním takovým byl tento okamžik a tento snímek ..
S Míšou a Josefem jsme se vydali pořídit pár jejich snímků, kousek od hotelu kde se konala jejich svatební veselka.
Svědkyně Míši nám dělala garde při našem focení. Vzpomínám si, že se měla starat o to, aby vše bylo perfektní.
Snaha byla veliká a já vlastně ani nevím jestli Míša v ten okamžik se potřebovala jen zbavit kytky, anebo tím chtěla vyjádřit něco jiného? .. Každopádně kytka letěla tak rychle, že jsem jen tak, tak znovu stihl zvednout foťák od pasu vzhůru.
Vlastně jsem ten snímek pořídil někde od pasu. Sice mě trápí, že ta fotka není perfektně zaostřená, ale na druhou stranu, něco mi říká, že tu sílu okamžiku má ta fotka, právě proto jaká je, aneb žádná svatba není stejná a každá umí vždycky překvapit.
#8. První tanec
U focení jsem zastánce toho názoru, že krásné místo Vám krásnou fotku automaticky nezaručí.
Fotka je u mne především o emocích, radosti a prožitku. Má vyvolat tu vzpomínku, která tam v ten okamžik byla a vznikla.
Mnohokráte se mi již v životě osvědčilo to, že kouzlo okamžiku se dá najít na těch nejméně očekávaných místech. Jako třeba u této fotky a toho mezipatra, rozdělujícího schodiště a vstupy do jednotlivých částí hotelu. Řekli byste, že je to vlastně "chodba"? ..
Možná ne, stejně jako všichni kteří tam ten den prošli. Pro mě to byl tak nesmírný magnet na oko, hned jak jsem ho spatřil.
Pamatuju si jak jsem tenkrát odfotil dole na chodbě rozbíjející talířek a utíkal nahoru do patra, abych si tenkrát ještě před novomanželi a jejich hosty stihl vyfotit to všechno připravené jídlo a zázemí, které tam pro ně bylo připraveno.
Když jsem vybíhal ze schodů a uviděl jsem ten kruh na stropně, první co mě napadlo, tady si dáme první tanec .. Pravda, ten mi nakonec tam nevyšel zorganizovat, ale to nevadilo. Mě stačilo, aby si naši novomanželé Gábinka a Karol na chvilku trsnuli ještě jednou svůj tanec o nějakou dobu později a to co vzniklo, mi udělalo nesmírnou radost a věřím, že i jim.
Aneb krása vzniká hlavně v lidech a když k tomu vhodně použijete i prostředí máte hotovo.
#9. Hvězdné války
Na svatbě Lindy a Vítka to bylo poprvé, kdy jsem slyšel hrát znělku ze Star Wars a přicházel na ni ženich k obřadu. No a bylo to super! Linda chtěla Vítkovi udělat radost a taky malé překvapení, jak se setmělo měla s kamarády domluveno, že ona se převleče za Leiu a oni budou císařovi vojáci no a samozřejmě nemohl chybět ani Darth Vader, který svedl souboj s našim ženichem.
Nejen v pohádkách dobro vítězí nad zlem, i zde byla temné straně učiněna přítrž a Darth Vader byl poražen, Leia byla zachráněna a z našeho ženicha se mimo jiné stal hrdina večera.
Jenže, když už měli ty světelné meče, dobro jasně ukázalo, kdo je v právu, a Linda byla zpět Lindou, řeklo se že by se mohla udělat i nějaká fotka jen tak z hecu pro ně dva, no a tak jsme se do toho dali.
Nenafotili jsme jen jednu, ale hned několik Jasně, že v nich hrál prim Vítek, ale na téhle to bylo trošku jinak A taky Linda dokázala, že je důstojnou rytířkou Jedi a má práci se světelným mečem pevně v rukou.
Přátelé, svatba je vždy hlavně o Vás dvou, nevěstě a ženichovi, tak si ji udělejte takovou jakou chcete a věřte, že to bude pak vždycky P A R Á D N Í !!!
Stejně jako to bylo právě u nich dvou!
#10. Když emoce hrají prim
Vzpomínám si dobře na tento den, bylo to v Loučné nad Desnou, lehce mrholilo a všichni jsme se těšili na to až si Bára a Petr řeknou své ano.
Jejich den měli na velice kouzelném místě, v místním zámeckém parku je místo, kterému říkají Skleník, a je to kouzelné prostředí s nezapomenutelnou atmosférou.
Když jsem přijel, přípravy vrcholili a vše bylo perfektní. I to počasí bylo perfektní, neboť mi to k té krajině a podzimními termínu jejich svatebního dne přišlo jako přímo dokonalé spojení. Petr se vítal s hosty a přitom stíhal pomáhat i s přípravami a finálním sladěním.
Jejich obřad byl církevní a jejich oddavající byl skvělý, dokázal nás všechny vtáhnout do děje, rozplakat, rozesmát a přivést k nejednomu životnímu zamyšlení.
V jeden okamžik když tam Bára s Petrem stáli jim řekl: "Nyní i když tu stojíte přede všemi svými hosty, nyní je okamžik jenom pro Vás dva, nyní si můžete říct (pošeptat) jeden druhému to co si chcete říct. Prosím jen do toho.. "
Nikdo z nás neví co tenkrát Petr Báře řekl, ale všichni jsme potom brečeli štěstím společně s Bárou.
Emoce patří ke každému svatebnímu dni a nikdy se nenechte rozladit tím jestli právě nesvítí slunce, i když jste si to přáli, je to Váš, jenom Váš den, užijte si jej naplno a díky Vám si jej užijí i Vaši hosté!
#11. Kouzlo okamžiku
Je prchlivé a chvilku neposedí, je to něco co může trvat jenom malou chvilku, někdy tak krátkou jako je mrknutí oka a to co bylo už není. Často jsme svědky každý den nespočtu věcí a okamžiků, které takto před námi vzniknou, my je vidíme, prožijeme a po chvilce zapomeneme v náporu dalších podnětů, kterým jsme vystaveni. Je to něco co je za mě naprosto v pořádku, kdyby každý z nás měl fotografickou paměť, viděli bychom celý svůj život jako nekonečnou knihu plnou fotografií, kterých nejsou desítky, stovky, ale přímo miliony a možná i víc.
V takovém množství by se každý z nás musel zcela určitě ztratit a i to krásné by v tom převelikém množství všech dalších informací zaniklo, stejně jako tomu s tím co vidíme, prožijeme a po chvilce zapomeneme.
Fotografie má mocné a magické kouzlo, kouzlo zachycení okamžiku. Kouzlo fotografie není jen v tom, pořídit tisíce fotografií a udělat z nich film z počátku 20. století, ale z těch tisíců, ale z těch tisíců běžných fotek najít jenom těch několik zcela výjimečných, které to kouzlo zastavení okamžiku mají v sobě.
Takových, kde když se na ně podíváte, nejen je vidíte, ale cítíte co je v nich ukryto. Fotky dokážou sami mluvit byť žádná slova k tomu nepotřebují a to je na nich to co já miluji.
Miluji tu bezprostřednost, kterou nabízejí, tu možnost zachytit moment, který tu přetrvá napříč časem a který Vás při jednom pohledu vrátí o dny, týdny, měsíce anebo roky. Stejně jako tomu bylo v den, kdy jsem pořídil tento snímek s Jirkou a Editou a holkami z Wedding Factory.
#12. Nikdy neztrácejte úsměv a užijte si svůj den!
Den kdy vznikla tahle fotka mám moc rád a hluboce ho nosím v srdci a proč to tak je? Byl to den plný úsměvů, zábavy a skvělých lidí, které spojil právě jeden den a jeden okamžik. Svatba Majdy a Tea se konala na krásném jihočeském místě a to Statku Jedraž, kdo ví dá mi určitě za pravdu Svatba byla v začátkem května a podle předpovědi mělo být příjemných 20°C. Na svatbu za mě naprostý ideál ..
Vzpomínám si, že tenkrát přišla pár dnů předtím nějaká studená fronta a ten teploměr nám posunula o 15°C dolů, místy i víc.
Nebylo se pak co divit, že když jsem přijížděl na svatbu, tak jsem na okolních polích viděl pampelišky, na které mrholilo a sníh byl naštěstí jenom v podobě sem tam padajících vloček o pár desítek km před mým cílem nikoliv přímo tam.
Majda měla na svých šatech rozhodně ten nejhlubší výstřih zad z celé svatební sezóny a když přicházela na svůj obřad, lehce k tomu ještě zafoukalo. Já jsem se tenkrát ještě oproti nynějšku nekoupal v ledové vodě na rybníce atp. A musím proto upřímně říct, že mi byla tenkrát zima i za ni.
Přes tuhle malou nepřízeň počasí, vládla nesmírně pohodová atmosféra svatební obřad byl jedním slovem "kouzelný". Vyšlo nám to tenkrát asi tak na minutu či dvě přesně, protože jenom co skončili gratulace, začalo i pršet.
Společnou fotku jsme tenkrát v těch cca 100 lidech si střihli pod střechou statku a jediný na koho v tu dobu pršelo jsem byl já, ale víte jak to je. Když je dobrá nálada ani to počasí Vás nerozhodí.
Počasí se umoudřilo, během dne se podařilo sehnat ještě i plynové ohřívače, neboť přece jenom jsme všichni včetně oné svatební stodoly počítali s těmi 20 stupni a ne těmi 6 - 8° C.
Když pak byla chvilka klidu, sbalili jsme se a přesunuli jsme se asi tak 400m stranou na jednu louku, která byla plná pampelišek .. Pravda, tou dobou po tom deštíku trošku zmáčených, ale to už nikomu nevadilo. Já si totiž svatbu Majdy a Tea pamatuji přesně jako tuhle fotku, plnou radosti, štěstí, úsměvu, zábavy a dobré nálady.
A co na to, že jsme vyměnili v lakýrkách letní ponožky za zimní a když jsme dostali deku na zabalení taky nikdo neodmítl.
Asi jsem to říkal už minule, ale platí to i dnes, když si dokážete sami dva užít svůj den naplno, Vaši hosté se nadchnou z Vás a prožijí si tu radost s Vámi s takovou vervou, jako by to byl jejich vlastní!
A věřte mi, že to tak skutečně funguje!
#13. Ulička štěstí.
